Dnes jen krátká zmínka, proč nebyly v #365 fotky a teď pár dnů ani příspěvky samotné. Přestože fotky vznikaly, nebylo jak je z foťáku na internety vystavit. A fotky z mobilu byly tak nedobré, že jsem raději své vidění popsal slovy. Ale pár dnů před návratem se mi povedlo zablokovat si přístup k blogu. Ano, robot neprošel testem, který má odradit roboty.

Teď už snad tedy zase bude možné psát i fotit. Nezbývá než si přát, aby bylo co.

Nefotím jídlo. Většinou. Rád jídlo jím. Většinu. Řecké jídlo jím rád a všechno. Mám rád řecké taverny a přístup tamních lidí, kteří vám i k jednomu objednanému pivu přinesou něco k pivu. Takové to „něco k pivu“, co bývá v českých hospodách v jídelních lístcích. Ve většině případů předražené oříšky. V Řecku takto dostanete oříšky, olivy, směsku sýrů nebo pistácie. Pokud se rozhodnete objednávat i něco k jídlu, nezůstane jen oříšků, džbán s vodou a košík s chlebem bude před vámi na stole, než řeknete Eucharisto. A pokud to bude taverna rodinná a pokud si necháte poradit, co si z jídelníčku vybrat, můžete očekávat přednášku o řecké kuchyni následovanou praktickou ukázkou a ochutnávkou. Velmi pravděpodobně vám bude během vašeho stravování jako další pozornost nabídnuto k ochutnání i něco ostřejšího k pití, ať už ouza, grappa či raki. Případně mix všeho uvedeného. A o to více se budete chtít dozvědět a ochutnat a povídat a…

Mám rád Řecko.

Nefotím, co fotí ostatní. Nevím proč. Asi z ješitnosti; přeci nebudu fotit ta klišé, co fotí všichni ti tuctoví turisti. Věřím, že i v Paříži bych se zdráhal vyfotit Eiffelovku. Až když se vrátím zpět z výletu a prohlížím si fotky, říkám si, že mi mezi fotkami ty typické motivy chybí. Občas i lituji. Ale mám tak zase dobrý důvod se brzy vrátit.

Růže. Obyčejné červené růže. Obyčejné červené růže nejsou nikdy obyčejné.