58/365 Proč

Dnes jen krátká zmínka, proč nebyly v #365 fotky a teď pár dnů ani příspěvky samotné. Přestože fotky vznikaly, nebylo jak je z foťáku na internety vystavit. A fotky z mobilu byly tak nedobré, že jsem raději své vidění popsal slovy. Ale pár dnů před návratem se mi povedlo zablokovat si přístup k blogu. Ano, robot neprošel testem, který má odradit roboty.

Teď už snad tedy zase bude možné psát i fotit. Nezbývá než si přát, aby bylo co.

54/365 O řecké kuchyni

Nefotím jídlo. Většinou. Rád jídlo jím. Většinu. Řecké jídlo jím rád a všechno. Mám rád řecké taverny a přístup tamních lidí, kteří vám i k jednomu objednanému pivu přinesou něco k pivu. Takové to „něco k pivu“, co bývá v českých hospodách v jídelních lístcích. Ve většině případů předražené oříšky. V Řecku takto dostanete oříšky, olivy, směsku sýrů nebo pistácie. Pokud se rozhodnete objednávat i něco k jídlu, nezůstane jen oříšků, džbán s vodou a košík s chlebem bude před vámi na stole, než řeknete Eucharisto. A pokud to bude taverna rodinná a pokud si necháte poradit, co si z jídelníčku vybrat, můžete očekávat přednášku o řecké kuchyni následovanou praktickou ukázkou a ochutnávkou. Velmi pravděpodobně vám bude během vašeho stravování jako další pozornost nabídnuto k ochutnání i něco ostřejšího k pití, ať už ouza, grappa či raki. Případně mix všeho uvedeného. A o to více se budete chtít dozvědět a ochutnat a povídat a…

Mám rád Řecko.

53/365 Nefotím

Nefotím, co fotí ostatní. Nevím proč. Asi z ješitnosti; přeci nebudu fotit ta klišé, co fotí všichni ti tuctoví turisti. Věřím, že i v Paříži bych se zdráhal vyfotit Eiffelovku. Až když se vrátím zpět z výletu a prohlížím si fotky, říkám si, že mi mezi fotkami ty typické motivy chybí. Občas i lituji. Ale mám tak zase dobrý důvod se brzy vrátit.

51/365 O vlnách

Tak jako moře mění během dne a dnů svou barvu, mění se i vlny. Zachytit sílu, dynamiku a krásu byť jen jediné vlny statickým obrazem je těžší, než se zdá. Ale jde to. Když to někdo umí.

Přesto mám vlny raději v pohybu.

50/365 O řeckých horách

Hory zde vybíhají z moře příkře a stoupají do tisíce i více metrů. Ty o pár kilometrů dále do vnitrozemí i nad dva tisíce. Přesto mnohé z nich ani nemají jméno. A na většinu z nich naprosto nepochopitelně nevede žádná cesta. Když se místních zeptáte, jak se na tu kterou horu dostat, soucitně pokývají, poklepou si na čelo a nalijí vám sklenici ouza. Tak na zdraví! A na ty nezdolné neznáme hory.

49/365 O rybách

Dnes by tu pravděpodobně žádná fotka nebyla, protože nejsem vybaven žádným podmořským fotoaparátem. Byl-li bych, byly by tu fotek kvanta. I v místních turisty značně zředěných vodách je ryb a další mořské havěti k pozorování nepočítaně. A až zde si nejeden potopivší se uvědomí, jak je ten náš český rybníček malý.

Od dětství jsem rozeznával a uměl správně pojmenovat všechny ty kapry, karasy, cejny či psruhy, štiky a raky taky. Stejně tak vrby, duby, buky, javory, které kolem rybníku rostly. Tady se musím s jistým pocitem studu ze své omezenosti a neznalosti uchýlit opět k indiánskému názvosloví – asi takhle velká protáhlá ryba, bílá, až stříbřitá, proti světlu průsvitná, v přední části s černým vertikálním pruhem, co plavala v zátoce u toho stromu s tvrdými tmavými lístky… No… Nic moc…

(odesláno druhý den, signál mi byl odepřen)