Dnes by tu byla fotka moře. Někdy kolem poledne pořízená. Moře by bylo tmavé, sytě modré, místy až do hluboké zelené. Hladina téměř bez vlnky. Nebe nad mořem by bylo světlé. Sivé. V oparu.

Moře mne fascinuje. Pro mne jakožto suchozemského červa je moře něčím neuchopitelným a nepochopitelným. Něčím, na co vydržím hodiny zírat a pozorovat, jak ranní šedá, která splývá s oblohou, pomalu tmavne s tím, jak Slunce stoupá výš, jak se začínají na moři rýsovat místa, kde se pod hladinou skrývají útesy, jak se v prohlubních barví moře do zelena a naopak na mělčinách na dně roztáčí stroboskop světel a nekonečné fraktály lomů a odlesků.

Aniž by se během dne jakkoliv změnilo počasí, moře se promění hned několikrát. Stačí se jen dívat. I ten podzim doma přichází po malých, sotva pozorovatelných krocích.