Kdyby všechno fungovalo, jak má, byla by zde dnes fotka do moře zapadajícího slunce, jak se zrcadlí v klidné hladině, nebe barví do oranžova a dělí tak fotku zlatým řezem na dvě oku libé části.

Ale aby se tak stalo, nesměl by být čas relativní. Ač jsem se na plánované místo pozorování západu vypravil s hodinovou rezervou, vědom si místní slabosti pro jízdní i jiné řády, nebyla rezerva dostatečná. Důležitější než jízdní řád je probrat s řidičem protijedoucího autobusu včerejší fotbalový zápas, protože kdo ví, kdy se s ním zase potkáte, důležitější než jízdní řád je pozdravit se vřele na každé zastávce s každým nastupujícím, ale i v blízkosti se vyskytujícím domorodcem, protože si s nimi máte co říci. Je přeci krásný večer, slunce za kopcem právě zapadá do moře a posledními paprsky barví protilehlé skály, a rozhodně není kam spěchat.

Kdyby všechno fungovalo, jak má…

Ale ono to tu tak nějak funguje lépe, než má. A slunce bude podle svého neoblomného jízdního řádu zapadat i zítra.