54/365 O řecké kuchyni

Nefotím jídlo. Většinou. Rád jídlo jím. Většinu. Řecké jídlo jím rád a všechno. Mám rád řecké taverny a přístup tamních lidí, kteří vám i k jednomu objednanému pivu přinesou něco k pivu. Takové to „něco k pivu“, co bývá v českých hospodách v jídelních lístcích. Ve většině případů předražené oříšky. V Řecku takto dostanete oříšky, olivy, směsku sýrů nebo pistácie. Pokud se rozhodnete objednávat i něco k jídlu, nezůstane jen oříšků, džbán s vodou a košík s chlebem bude před vámi na stole, než řeknete Eucharisto. A pokud to bude taverna rodinná a pokud si necháte poradit, co si z jídelníčku vybrat, můžete očekávat přednášku o řecké kuchyni následovanou praktickou ukázkou a ochutnávkou. Velmi pravděpodobně vám bude během vašeho stravování jako další pozornost nabídnuto k ochutnání i něco ostřejšího k pití, ať už ouza, grappa či raki. Případně mix všeho uvedeného. A o to více se budete chtít dozvědět a ochutnat a povídat a…

Mám rád Řecko.

53/365 Nefotím

Nefotím, co fotí ostatní. Nevím proč. Asi z ješitnosti; přeci nebudu fotit ta klišé, co fotí všichni ti tuctoví turisti. Věřím, že i v Paříži bych se zdráhal vyfotit Eiffelovku. Až když se vrátím zpět z výletu a prohlížím si fotky, říkám si, že mi mezi fotkami ty typické motivy chybí. Občas i lituji. Ale mám tak zase dobrý důvod se brzy vrátit.

51/365 O vlnách

Tak jako moře mění během dne a dnů svou barvu, mění se i vlny. Zachytit sílu, dynamiku a krásu byť jen jediné vlny statickým obrazem je těžší, než se zdá. Ale jde to. Když to někdo umí.

Přesto mám vlny raději v pohybu.

50/365 O řeckých horách

Hory zde vybíhají z moře příkře a stoupají do tisíce i více metrů. Ty o pár kilometrů dále do vnitrozemí i nad dva tisíce. Přesto mnohé z nich ani nemají jméno. A na většinu z nich naprosto nepochopitelně nevede žádná cesta. Když se místních zeptáte, jak se na tu kterou horu dostat, soucitně pokývají, poklepou si na čelo a nalijí vám sklenici ouza. Tak na zdraví! A na ty nezdolné neznáme hory.

49/365 O rybách

Dnes by tu pravděpodobně žádná fotka nebyla, protože nejsem vybaven žádným podmořským fotoaparátem. Byl-li bych, byly by tu fotek kvanta. I v místních turisty značně zředěných vodách je ryb a další mořské havěti k pozorování nepočítaně. A až zde si nejeden potopivší se uvědomí, jak je ten náš český rybníček malý.

Od dětství jsem rozeznával a uměl správně pojmenovat všechny ty kapry, karasy, cejny či psruhy, štiky a raky taky. Stejně tak vrby, duby, buky, javory, které kolem rybníku rostly. Tady se musím s jistým pocitem studu ze své omezenosti a neznalosti uchýlit opět k indiánskému názvosloví – asi takhle velká protáhlá ryba, bílá, až stříbřitá, proti světlu průsvitná, v přední části s černým vertikálním pruhem, co plavala v zátoce u toho stromu s tvrdými tmavými lístky… No… Nic moc…

(odesláno druhý den, signál mi byl odepřen)

48/365 O barvách

Dnes by tu byla fotka moře. Někdy kolem poledne pořízená. Moře by bylo tmavé, sytě modré, místy až do hluboké zelené. Hladina téměř bez vlnky. Nebe nad mořem by bylo světlé. Sivé. V oparu.

Moře mne fascinuje. Pro mne jakožto suchozemského červa je moře něčím neuchopitelným a nepochopitelným. Něčím, na co vydržím hodiny zírat a pozorovat, jak ranní šedá, která splývá s oblohou, pomalu tmavne s tím, jak Slunce stoupá výš, jak se začínají na moři rýsovat místa, kde se pod hladinou skrývají útesy, jak se v prohlubních barví moře do zelena a naopak na mělčinách na dně roztáčí stroboskop světel a nekonečné fraktály lomů a odlesků.

Aniž by se během dne jakkoliv změnilo počasí, moře se promění hned několikrát. Stačí se jen dívat. I ten podzim doma přichází po malých, sotva pozorovatelných krocích.

47/365 O časech

Kdyby všechno fungovalo, jak má, byla by zde dnes fotka do moře zapadajícího slunce, jak se zrcadlí v klidné hladině, nebe barví do oranžova a dělí tak fotku zlatým řezem na dvě oku libé části.

Ale aby se tak stalo, nesměl by být čas relativní. Ač jsem se na plánované místo pozorování západu vypravil s hodinovou rezervou, vědom si místní slabosti pro jízdní i jiné řády, nebyla rezerva dostatečná. Důležitější než jízdní řád je probrat s řidičem protijedoucího autobusu včerejší fotbalový zápas, protože kdo ví, kdy se s ním zase potkáte, důležitější než jízdní řád je pozdravit se vřele na každé zastávce s každým nastupujícím, ale i v blízkosti se vyskytujícím domorodcem, protože si s nimi máte co říci. Je přeci krásný večer, slunce za kopcem právě zapadá do moře a posledními paprsky barví protilehlé skály, a rozhodně není kam spěchat.

Kdyby všechno fungovalo, jak má…

Ale ono to tu tak nějak funguje lépe, než má. A slunce bude podle svého neoblomného jízdního řádu zapadat i zítra.